Kdybych řekl, že jsem se těšil, vyzní to minimálně sadisticky. Takže radši řeknu, že jsem byl hodně zvědavý. Zvědavý proto, že jsem od toho čekal ledacos. Prý i Beckham se tam rozbrečel. A hafo lidí odtud jde předčasně pryč, protože to nezvládá. Co je na tom tak místě vlastně tak mystického? Člověk si odpoví sám i bez toho, že by sem potřeboval jet. Ale vlastní zkušenost je přece jenom něco jiného, než o tom slyšet v hodinách dějepisu, jakkoliv je to působivé (v tom negativním smyslu slova) z pouhého vyprávění útržků příběhů.
Po vstupu do areálu jsme byli rozdělení na dvě části - jednu z větší části tvořilo dívčí osazenstvo naší třídy + zbytek kluků, který nebyl v druhé skupině spolu se (zhruba) polovinou 1.A, kde jsem se nakonec octl i já. Trochu jsem litoval, že jsem nebyl v první jmenované skupině. Ne kvůli holkám, ty mi v tu chvíli přišlo vcelku bezvýznamné, respektive abych byl upřímnější a přesnější:
chtěl jsem, aby mi přišly bezvýznamné. Pravý důvod ale nakonec byl přeci jen jinde. V průvodci. Tedy v našem případě průvodkyni. Po pravdě řečeno, nevím, co mi na ní konkrétně vadilo; přebývalo či naopak chybělo - povídala velice emotivně a zapáleně, bohužel se ale často opakovala ve způsobu, jakém povídala, takže to navzdory samozřejmě známému utrpení zavánělo továrnou na emoce. Jinak řečeno, že to možná prožívala víc než my všichni dohromady. Vlastně celkově jsem od toho pobytu v koncentráku očekával víc, že to tu bude chmurnější, depresivnější a morbidnější. Ale nakonec na tom všem bylo nejděsivější to, že to všechno to působilo tak šíleně neuvěřitelně, že to člověku ani po tom týdnu neleze do hlavy, nedokáže si to uvědomit -
tady se to všechno dělo? Vždyť to tu vlastně nevypadalo tak mysticky jako z těch vyprávění. Přesto (nebo právě proto?) jsem se tu procházel s naprostým prázdnem v hlavě a vlastně skoro nikdo z naší skupiny během přemisťování se mezi bloky nepromluvil, pouze lenivě vykračoval se svěšenou hlavou. Přiblížně dvě a půl hodiny jsme strávili v Osvětimi I, tedy v prvním koncentračním táboře celého tohoto komplexu. Původně to byly kasárny pro německé vojáky, takže se materiál budov i rozloha výrazně liší od Birkenau, kam jsme zajeli nakonec. O tom ale později.
Bloky v Osvětimi byly víceméně upraveny na muzea. Dvě tuny lidských vlasů (pro srovnání: na jedné ženě je zhruba 10 dkg vlasů) a síť nebo plátno z nich vyrobené. Plno zdeformovaných kufrů s adresami napsanými křídami. Oblečení. Ať už dospělé nebo dětské (což mě osobně dostalo do kolen nejvíc, když jsem spatřil ty miniaturní šatičky a botičky). Plno fotografií, mezi nimi i srovnání před a po. Ne, vážně nemluvím o reklamě na prací prášek, ale o
jakési paní Margit. Nejde jenom o to, jak ta paní vypadá, ale o celkovou atmosféru těch fotografií, která mi čímsi připomíná svatební fotku amerického vojáka s plastovou lebkou. Předtím: kdesi na prosluněné dovolené. Neusmívají se, ale přesto každému dojde, že přece musela být šťastná. Poté: zmrzačená, naprosto vyzáblá, nahá, ponížená, téměř neschopná pohybu - patrně v nemocnici. Nemocniční sestra jí pomáhá vstát z postele. A celou dobu mi vrtá hlavou myšlenka:
jak o tom může někdo pochybovat? Ona neuvěřilnost je však tak veliká, že vám to nedá alespoň na chvíli pouvažovat, jestli tomu tak vážně bylo.
Ale bylo. Po přesunutí se do tří kilometrů vzdáleného Birkenau už jsem opravdu uvěřil. Hodně surrealistický pohled jako na mnohokrát zvětšenou dobytčí stáj. Bez nadsázky. A to už člověku fakt došlo, že tady něco nehraje a že tohle přece není jen krajně nehumánní, ale absolutně neomluvitelné. A nemusel se o tom sám přesvědčovat a ujišťovat. Ten pohled z věže ho v tom dokonale utvrdil a ujistil sám. To, co jsem se pak ještě dozvěděl o samotném životě uvězněných/zotročených, už bylo
pouhé zatloukání hřebíků do rakve myšlenek pochybovačů holocaustu.
P.S.: Jestli mi to prominete, tak o Krakově někdy jindy. Nejlíp po ICQ. K tomuhle se to fakt nehodí. Navíc na to ani teď po tom všem nemám náladu psát.
Vlevo s modrou lagunou a sexy rozhalenkou: Tom
